Národnost je ošemetná otázka, která vždy rozdmýchá oheň mezi liberály a zbytkem světa, jedni tvrdí to a druzí ono a pro všechny je jedno společné, jakákoli inteligentní úvaha je roznesena pod kopyty ideologické zaslepenosti. A na tu stejně nikdy člověk sám nepřijde. V následujícím textíku se pokusím co nejvíc nestranně posoudit, jak se to má s národností, inu, čtenáři obrň se a pokračuj.
Nejdříve k liberální teorii, která ve zkratce tvrdí, že člověk je té národnosti, kterou sám cítí, takže Turek v Německu s pocitem, že je Němec se stává automaticky Němcem. Proti tomu stojí tradicionalistická a nutno podotknout, že častokrát i bigotní, konzervativní idea, která má o poznání více kritérií, etnikum, jazyk, místo narození a tak dále, ovšem většinou se obejde s tím, že jeden je běloch, což nesedí pro spoustu míst na světě. K tomu si musíme nejdříve rozdělit světové státní celky, protože to, co je pravda v Americe nemusí nutně platit v Čechách. Na to většina ‚konzervativců‘ dojede, protože kolikrát nejsou objektivně a kvalitně obeznámeni s historií světa a vývojem moderních států. Každopádně, vraťme se o kus zpět a rozdělme si státy. První jsou rozhodně státy etnické, tj. Česko, Slovensko, Srbsko, Bulharsko, Rakousku a jim podobné, jejich bazí je jedna národnost, která tvoří stát, lidé v nich mají jisté znaky, které jim pomohou sami sebe identifikovat v cizím prostředí, po nás Čechy je to převážně jazyk a také jistý archetyp českého etnika. Takový člověk mluví česky a je to běloch, to vyplývá z historického vývoje, logicky nemůže fungovat sama o sobě pouze jedna z podmínek, kupříkladu rakušák je taky běloch, ovšem mluví německy. Stejně tak i černoch mluvící česky má malou šanci, že bude považován za Čecha, protože nezapadá do této archetypální struktury národnosti, dalším faktorem pro Čecha je následování křesťanské morálky, i když jsme zemí s nízkým počtem Křesťanů, tak náš morální kodex vychází z křesťanství a na tomto základu má Čech mnohem větší důvěru ke křesťanům než k muslimům a i když na církev nadává v jednom kuse, tak se nakonec bude spíše klonit k tomu, co je mu blíže. Stejně tak na Slovensku, ovšem tam bude tento faktor hrát podstatnější roli, protože křesťanství je tam stále naživu.
Podobně je na tom i Německo, které ovšem vybočuje z řady tím, že bylo po většinu své historie rozdrobené a nejednotné, takže se v každé části (částem odpovídají přibližně spolkové země) mohla rozvinout specifická kultura, takže kupříkladu pro Němce nebude moc hrát roli, jestli je někdo katolík, nebo protestant, protože pro Němce je typické obojí, naopak Ital by už vnímal protestanta kapku exotickou optikou (pravděpodobně by to ale nedělalo zlou krev, protože mají společné křesťanství, to už je na další).
Všimněme si, že i ve státních celcích existují rozdíly, naše republika nabízí krásný příklad svojí rivalitou mezi Čechy a Moravany, v Itálii pak rozpor mezi severem a jihem. Naprosto stejně se bude lišit Bavor od obyvatele Lübecku. A tak podobně, střední Evropa má poměrně podobná pravidla. Člověk by se nechal zmást domněnkou a hned by to samé vztáhl na Francii, Španělsko a tak podobně, ovšem západní Evropa má měřítka jiná.
Když se zahledíme do historie, tak zjistíme, že náhled na etnicitu je v nich jiný, vyplývá to už jen z toho, že z evropského západu se lépe vyráželo do nového světa, takže za historii stačili západní Evropané přivyknout a hlavně k jiným etnikům přicházeli a integrovali je do svých říší (minimálně územně), toto jasně platí pro Francii a Velkou Británii, u kterých můžeme mluvit o jisté absenci rasového kritéria, kupříkladu britské impérium se rozkládalo po celém světě a spousta etnik v něm byla svobodná, takže s nimi Britové přicházeli do styku, stejné platí i pro Francouze. Ovšem pořád zde platí i jisté religiózní kritérium, jehož imperativ jasně velí křesťanskou morálku a zásady, proto Francie i Británie má jistý problém s integrací muslimů (kteří se kolikrát ani integrovat nechtějí, ale to je na jiné vyprávění). V tomto se od nich odlišuje Španělsko, které může mít na muslimy reakci dvojí, buďto vyloženě nepřátelskou, nebo přátelskou a přijímající. Toto vyvěrá z jednoho, Umajjovský chalífát, který držel ve španělských zemích islám poměrně dlouhou dobu, takže vyšlapal cestu pro přijetí islámu, bez velkých skrupulí se ve Španělsku zavedlo několik mešit a nakonec, některé Španělské kostely jsou předělané mešity (obdobně se to má i tureckém Istanbulu, kde máte také chrám boží moudrosti předělán na mešitu, toto mě skoro svádí k závěru, že území, které prošlo náboženskou změnou je otevřenější novým náboženstvím, protože i v Istanbulu mohou normálně fungovat kostely, pouze se zákazem zvonit). Ovšem, sekyra je dvousečná zbraň a právě Umajjádovci otevírají nacionalistům cestu k nenávisti islámu, ale ve většinovém měřítku je islám obecně přijímán. Roli zde hraje spíše jazyková baze, kdy Španěl je ten, kdo mluví španělsky, kupříkladu Španěle od Basků dělí převážně rozdíl v jazyce (který si Baskové po léta neuvědomovali a rozdíl jim došel až v moment, kdy jim španělská nadvláda sebrala jejich fueros (lokální systémy privilegií či práv)).
Tímto bychom si hrubě rozdělili Evropu, rád bych se nyní podíval i na naše dvě světové supervelmoci, Asii radši vynechám, protože mi chybí dostatečné historické vzdělání.
USA i Rusko jsou oba velké státy a oba jsou velice multikulturní. Ovšem každý jiným způsobem a to znovu reflektuje jejich historický vznik. Rusko expandovalo na východ, kde naráželo na častokrát i muslimské obyvatelstvo, které zde zbylo po rozpadu Mongolského Ulusu a nakonec i po rozpadu jeho nástupců. Při expanzi na východ docházelo samozřejmě ke konverzi místních obyvatel na pravoslavnou víru a po čase se i poruštilo v jazyce. Z toho jasně plyne jednotící prvek Rusů, nezáleží moc na rase, Rusem může být stejně dobře Asiat i Europoid, jednotícím prvkem je jazyk a náboženství, (nejen) proto je dnes takový problém s Čečenskem. Spojené státy mají vývoj jiný, stát je to výhradně imigrační, kde je jednotícím prvkem jazyk, to stačí. Proto tam není problém s integrací.
Když už máme svět víceméně rozdělen na různé sféry, tak se nám otevírá poměrně snadná cesta k definování národnosti. Abychom se o ní mohli bavit, tak čtenář musí akceptovat to, že společnost funguje recipročně, a i když se nám moderní nauky o občanu a jeho nezávislosti na druhých snaží namluvit opak, tak musíme uznat, že společnost funguje jak na jedinci, tak i na jeho okolí. Nikdy nemůže fungovat člověk naprosto izolovaně a stejně tak se nedá jeho identita potlačit, tento problém tu ani nemůžu řešit, protože dosahuje takových rozměrů, že se musí řešit dlouhá léta na akademické úrovni. Ale pokud nebudeme hledat hranici, tak musíme uznat, že v otázce národnostní nám tento poznatek usnadní práci. Člověk se sice může cítit jako Čech, ale Čechem de facto nebude, pokud nezapadne do kritérií, bude mít sice českou občanku a pas, ale pořád nebude společností plně integrován. Přijetí společenských kritérií, na kterých dotyčný může něco změnit, mu integraci ulehčí. Pokud se bude bránit přijímat některá kritéria, tak si integraci nejen ztíží, ale v mnoha případech i absolutně znemožní. Kupříkladu pokud se muslim nebude schopen vyrovnat s faktem, že společnost, do které přišel, je křesťanská, nikdy nebude integrován a spíše vyvolá konflikt mezi místními a jím. Otázka je ložená, proč by se neměli místní přizpůsobit? Inu proto, že oni nově příchozímu nic nedluží a naopak on po nich něco požaduje, takže jednoduchou logikou, která fungovala na světě leta, jen v poslední době nějak drhne, ale jak toto vyřešit, to si nechejme na později.
MSP
Update: Článek prošel úpravou, některé věty jsem nedokončil, čtenáři jde moje omluva.
Vigilum 